„Když je dítě malé a bezbranné, mohu ho udeřit? A když bude mít 25 a já 60, tak stejně? „Ptá se v rozhovoru o nebezpečnosti tělesných trestů Klára Laurenčíková, uznávaná česká speciální pedagožka a předsedkyně českého Vládního výboru pro práva dítěte.
Facebook
Klára Laurenčíková Foto: archiv Kláry Laurenčíková
Podle průzkumů až 80 procent rodičů nějakým způsobem tělesně trestá své děti. Co to o nás jako společnosti vypovídá?
Ukazuje to, že rodiče tělesné tresty stále v mnoha případech považují za běžný výchovný a komunikační prostředek. Zároveň je to známka toho, že současné rodičovství je velkou zátěží. Otec zda matka se často uchýlí k trestání ve chvíli, kdy jsou vyčerpaní a obtížně zvládají vlastní stres a emoce. Pomohla by jim podpora ze strany společnosti, ta je však jen velmi malá. Mám na mysli odbornou pomoc, ale může to být i obyčejné vystřídání v péči o děti, abyste si mohla odpočinout, ošetřit si své základní potřeby a nabrat sílu.
Jakým způsobem by se tato podpora mohla uskutečnit?
Jak říkám, je část rodičů, kteří ani tak nepotřebují odbornou pomoc, ale jen jednoduché posílení svých kapacit. Tuto skupinu by mohly dobře podpořit například služby terénní opatrovnice dětí či rodinné asistence, které by pomohly tam, kde se rodiče snaží, děti milují, ale mají na ně z různých důvodů málo sil. To je případ sólorodičov či rodiče dětí s duševním nebo fyzickým handicapem.
Druhou skupinu tvoří rodiče, kteří nemají dobré rodičovské kompetence. Těžko zvládají své vlastní emoce, často vyrůstaly v nefunkčním prostředí, ve svém vlastním dětství byli oběťmi či svědky násilí. Prožité traumata limitují jejich schopnost seberegulace a emocionální stability, což vede k tělesnému trestání vlastního dítěte. Nerozumějí jeho potřebám, nevědí na ně bezpečně a adekvátně reagovat. Sem patří například i lidé, kteří odešli z ústavního zařízení a stali se rodiči, ale bez potřebných vzorů. Všem těmto rodičům by velmi pomohly programy rozvoje rodičovských kompetencí, které se již skvěle osvědčily v zahraničí.
Podporu u nás samozřejmě potřebují i rodiny, které si procházejí zátěžovou situací, ať už je to rozvod, rozchod, smrt, nemoc. Doprovázet v krizových časech mohou rodinná terapie či mediace.
V naší společnosti však stále přetrvává přesvědčení, že když si jednou rodič, poraď si sám, je to už tvá odpovědnost a na pomoc zvenčí nikdo příliš nesází.
Z mého pohledu je to až diskriminační praxe. Stát garantuje peníze až ve chvíli, kdy je dítě odebráno z rodiny a putuje do lůžkového pobytového zařízení ústavního charakteru. Neinvestuje se do pomoci v rodině. Tento lety zažitý postup je také příčinou, proč se nedaří rozvíjet preventivní služby včasné intervence, která může být krátkodobější i levnější než současný model, kdy se velmi dlouho nic neděje a rodina se zatím propadá do velké krize. Následky jsou fatální a dobré řešení už skoro žádné. Považuji za velmi důležité vysvětlovat, že systém, který zde funguje, není správný ani funkční. Víme, že život v nepříznivých rodinných podmínkách a na to navázán pobyt v ústavu nemohou člověka připravit na dobrý a spokojený život a na založení vlastní rodiny.
Děti z ústavů navíc častěji končí s duševním onemocněním, jako oběti drogové závislosti, více páchají trestné činy, stávají se bezdomovci. I ekonomické náklady na řešení těchto problémů jsou velmi velké. Každé dítě by zkrátka mělo mít nárok na zajištění včasné podpory a na peníze, které za touto podporou půjdou. Ať už to bude včas zajištěna psychoterapie pro rodiče či dítě, finanční podpora v bydlení nebo adresná sociální dávka, která rodinu provede krizovým obdobím a pak ji už nebude nutné pobírat, protože rodiče získali práci, dokáží žít bez pomoci a dobře se postarají o děti.
Pokud se vrátíme zpět k tělesným trestům, je zvláštní, proč se právě u nás tak urputně drží, když jiné země je už desítky let zakazují zákonem.
Je to otázka skoro až kulturní. Mám pocit, že hlasů, které by ve veřejném prostoru vystupovali proti tělesným trestem, není mnoho. Nestačí přitom jen mluvit o jejich zákazu, ale zároveň nabídnout alternativy a vysvětlovat, proč je trestání nepřijatelné. Třeba ukázat, jaké má trestání vliv na psychosociální vývoj dětí. I v rámci politické sféry je důležité, aby lidé, kteří mají moc, s patřičnou odvahou zvedaly i témata, která nejsou příliš populární ani jednoduché. Určitá část veřejnosti vás za to bude kritizovat, ale je třeba vymezit hranice, co dětem prospívá a co už ne. Samozřejmě je třeba hovořit io tom, jak pomoci rodinám v těžké situaci, aby se k trestání dětí nemuseli uchylovat. Mnoho lidí je například zaměstnaných v takových podmínkách, že přicházejí domů absolutně vyčerpaní a sladit profesní a rodičovskou roli je pro ně zcela nemožné.
